Lídr ČSSD proti střední vrstvě a ekonomickému růstu?

úterý 6. květen 2014 19:17

Vedoucí představitelé ČSSD se každou chvíli zaříkávají podporou ekonomického růstu, mj. i jako léku na stále zvyšující se zadlužení. Nicméně asi je vhodné se podívat na názory vedoucího kandidátky ČSSD prof. Jana Kellera do Evropského parlamentu, týkající se jak ekonomického růstu, tak i současné sociální, hospodářské a ekologické situace naší civilizace a možnostech řešení jejích problémů.

 

Předem musím říci, že tento vhled nebude vyčerpávající, protože to by vyčerpalo autora a neméně i čtenáře, kteří by to museli přelouskat.

 

Pro ilustraci názorů pana profesora budiž použita kniha „Až na dno blahobytu“, ve které se vyznává ze vztahu k naší společnosti a životnímu prostředí, přičemž naznačuje i možnosti řešení problémů – tedy záležitostí, které za velký problém považuje. Zde musím čtenáře varovat, že níže budu používat citáty vytržené z kontextu a pro plnohodnotný obrázek je tudíž nutné si knihu přečíst celou, i když to považuji za jistý druh masochismu.

 

Celá kniha na mě zapůsobila jako kompilát všemožných negativních informací, ale i polopravd a desinformací, a to s jedním účelem – přesvědčit čtenáře, že tato civilizace s vidinou ekonomického růstu brzy skončí. Což o to, existují třebas i závažné důvody s uvedeným názorem souhlasit, jde ale o to, zda to má být hned nebo zda to jde oddálit, popř. následky co nejvíce zmírnit.

 

Nyní konkrétněji ke zmíněné knize. Subjektivně vybírám určité úryvky, ke kterým pak doplním komentář. Stránky jsou číslované podle elektronické verze (pdf) z roku 2005.

 

V předmluvě ke třetímu vydání píše (s. 5):

Diskuse o tom, zda se zásoby ropy vyčerpají už za dvacet, anebo teprve za šedesát let, je z historického hlediska naprosto iracionální a zakrývá podstatu problému: že naše civilizace začala přechodem od agrární ekonomiky k ekonomice průmyslové žít dalekosáhle na dluh. Je přitom méně podstatné, zda civilizační šok, který se dostaví, až začne být dluh splatný, postihne naše děti aneb teprve jejich děti.

To tedy znamená, že agrární ekonomika je ta správnější? Koneckonců, existuje i dlouhodobý dluh ekonomický, který levicové vlády v podstatě umějí jen navyšovat, a kde příslušný exekutor přichází zpravidla dříve. Ekonomiku ale nechám raději povolanějším.

 

S. 7:

V roce 1992 vymírá denně na planetě, která patří politikům a ekonomům, nejméně 140 rostlinných a živočišných druhů, jež už v budoucím ráji prosperity zaručeně nenalezneme. Jejich většina se likviduje v důsledku masového ničení dříve nezměrných pralesů, jichž letos opět ubylo sedmnáct milionů hektarů.“ Pokud je prof. Keller znepokojen úbytkem pralesů (a třebas i oprávněně, i když takový hlas z oblasti přeměněné kulturní krajiny střední Evropy může znít trochu pokrytecky), o to více by měl bojovat proti jedné z důležitých hnacích sil jejich současné přeměny v plantáže – proti biopalivům.

 

S. 7:

Plocha obětovaná pouštím se tak opět zvětšila o rozlohu celého Rakouska. V příštím roce tomu nebude jinak. Vloni přibylo na planetě zmenšované pouštěmi téměř sto milionů obyvatel.

 

Tady (tedy nejen zde) má pan profesor problém s fakty či jejich interpretací – podle družicového pozorování se pouště začínají spíše zelenat, a to vlivem plynu, který je považován za úhlavního satana – oxidu uhličitého. Pokud mu tedy leží na srdci problém desertifikace, měl by se snažit o co největší vypouštění oxidu uhličitého. S ohledem na vyznění celé knihy si o tom dovolím pochybovat.

 

Strana 8 je plná nářků na to, jak „zplodiny blahobytu ohrožují prosté přežití“, aniž by ty „zplodiny blahobytu“ nějak upřesnil. Na dalších stránkách se věnuje problému freonů. K této otázce nemám jednoznačný postoj a přestože mi připadá postoj prof. Kellera jednostranný, nechávám to bez dalších komentářů.

 

S. 12 se zabývá obecnými aspekty toho, co nazývá „ekologickou krizí“. Mj. píše: „Vyspělé společnosti představují unikát také v tom, že nutně, nezmění-li radikálně způsob svého fungování, budou rozvráceny v důsledku fungování právě těch principů, na nichž jsou založeny. Jedná se především o princip ekonomického růstu, který je úzce a mnohonásobně provázán s mechanismy tržní ekonomiky, dále o princip pasivní demokracie, který se vyvinul v souvislosti s fungováním politických stran, a konečně o princip konzumního stylu života, jenž úzce souvisí s charakterem společnosti středních vrstev. Tržní růst, pasivní demokracie a konzumní styl života vznikly v různých historických souvislostech, dnes se však prolínají a ve svém negativním působení na životní prostředí se navzájem umocňují.“

 

Jinak řečeno, prof. Keller zde vyjadřuje poměrně jednoznačný negativní postoj k ekonomickému růstu a tržní ekonomice, navíc se vyjadřuje s netajeným despektem o „konzumním životě středních vrstev“. Jenom by mě zajímalo, ke které vrstvě se pan profesor počítá a zda státy, kde tržní ekonomika nefunguje nebo je potlačována, jsou k životnímu prostředí přátelštější.

 

Další odstavce jsou také výživné. Cituji:

 Volba, před kterou dnes stojíme, je osudová. Pokud se nezřekneme blahobytu, sami máme možná ještě šanci nějak dožít; budoucí generace ji již mít nebudou. Pokud se proti blahobytu postavíme, může to zničit tržní systém v jeho dnešní podobě, zcela jistě to ale způsobí legitimační krizi pasivní demokracie a pochopitelně zruší možnost praktikovat v masovém měřítku konzumní styl života.“

 

Pokud to dobře chápu, pak profesor Keller v roli poslance Evropského parlamentu bude bojovat proti blahobytu těch konzumních středních vrstev.

 

Na dalších stránkách pak pan profesor kritizuje a odsuzuje tržní ekonomiku a ekonomický růst jako původ všeho zla, navíc považuje ekonomický růst za hlavní příčinu devastace přírody a oteplování planety. Pouští se ostře i do „transportu věcí a osob“ a do přílišné centralizace, zdůrazňuje nepoměr mezi bohatým a konzumním severem a chudými zeměmi.

 

Na straně 35 začíná kapitola „Automobil jako droga“, ve které vyjadřuje své znechucení nad automobilismem a zejména stavbou dálnic. Píše: Osobní automobil se stal čítankovým příkladem sobectví člověka vedeného snahou privatizovat zisky ze svého počínání a zároveň na celou společnost rozložit příslušné náklady.

 

Zde nelze nezmínit rozhovor, kde zmiňuje, jak najel při volební kampani automobilem, tím čítankovým příkladem sobectví člověka, za poslední necelé dva měsíce více než 15000 km. Myslím, že není asi většího příkladu pokrytectví. Také nelze nepřipomenout, že profesor Keller se aktivně připojil k obstrukční taktice zelených aktivistů při blokování dálničního obchvatu Plzně, v důsledku čehož si obyvatelé města mohli těchto zplodin ještě dlouho „užívat“.


Ale pan profesor se nespokojuje jenom s kritikou, ale udává příklady, jak by se společnost měla změnit v rámci jeho představy zachování životního prostředí. Na straně 106 píše:

 

 „Problém je tedy poměrně jednoznačný. Cílem je skromná společnost, která by dokázala žít nikoli místo, nýbrž vedle přírody. Obrysy takové společnosti jsme schopni alespoň v nejhrubších rysech nastínit.“. Sní o decentralizaci a o o největší soběstačnost komunit . Píše (s. 109): Základní jednotkou, která vystupuje v představách ekologů o povaze decentralizovaného světa, je oblast natolik soběstačná, že objem vnějšího obchodu může být radikálně omezen, aniž by obyvatelstvo strádalo při naplňování základních životních potřeb. Takový přístup může zahrnovat poměrně dramatickou redukci toho, co všechno lze považovat za základní životní potřeby.“

 

S. 110:

Ostatně ti, kdo intuitivně ztotožňují radikální decentralizaci společnosti s návratem k primitivismu a obávají se nástupu myšlenkového a kulturního temna, zapomínají, že parametry velmi blízké navrhovaným řešením byly v Evropě zcela běžné v době renesance a humanismu, zatímco totalitami (zřejmě totalitní, pozn. autora) společnosti se daří nejlépe ve vysoce centralizovaných státech s velkoměsty a dálnicemi, v nichž se průmyslově provozuje nejen zemědělství, ale též věda a masová kultura.“

 

V kapitole „Raději život než blahobyt“ zmiňuje možné uspořádání takové decentralizované společnosti. Zde je zajímavý především následující odstavec:

 

"c) Ekologický přístup má například podobu bioregionalismu.

Podle této představy by základní jednotky lidského soužití neměly mít více než pět až deset tisíc členů. To je velikost, která na jedné straně umožňuje (za předpokladu relativní soběstačnosti) přiblížit život lidí co nejvíce přírodě, na straně druhé (za předpokladu relativní autonomie) umožňuje maximálně přiblížit rozhodování o osudech lidí přímo těm, o nichž se má rozhodovat. Až skončí sezona prosperity, budou sociální jednotky nuceny snížit svoji závislost na centru, které již nebude mít co přerozdělovat. Kromě toho budou nuceny radikálně pozměnit celkovou proporci práce a kapitálu investovaných do území. Nedostatkovost zdrojů a kritičnost znečištění je přinutí omezovat sektory kapitálově intenzivní, jako je těžba či chemický průmysl, a podporovat sektory intenzivní práce, (de la Court 1992:50). Prudké zdražení všech možností dopravy si současně vynutí zajišťovat výživu oblasti lokálně. V praxi by to znamenalo návrat velké části populace do sektoru zemědělství, což by vedlo k přeměně dnešního průmyslového zemědělství do podoby fyzicky náročného zahradničení. Vedlo by to nesporně k prudkému poklesu produktivity práce, ale též k likvidaci nezaměstnanosti."

 

Vskutku neotřelá úvaha. Přiznám se, že mi tam jen chybí adorace jednoho režimu, který uvedené myšlenky uvedl do praxe. Panoval v 70. a 80. letech letech v Kampučii (Kambodži) a způsobil, že poškozování přírody přestalo být problémem, kterého by se tamní lidé nějak obávali. S pomocí slovníku současných městských ekologistů by se také dalo říci, že uvedený režim výrazně snížil uhlíkovou stopu svých obyvatel a naplnil sny o decentralizované agrární společnosti, ve které se o „škodlivém“ ekonomickém růstu nedá mluvit a kde se také minimalizuje přírodu poškozující doprava „zbytečného“ zboží. 

 

Na závěr musím podotknout, že boj proti ekonomickému růstu a za bioregionalismus je zcela legitimní, ale nicméně voliči ČSSD by to měli vědět. Aby se pak nedivili, jakou to politiku pan profesor v Evropském parlamentu prosazuje.

 

Dodatek dopsaný po vzniku článku: Zvýraznění části citátů není původní, ale je dílem autora tohoto příspěvku.

Milan Šálek

Milan Šálek

Milan Šálek

O klimatických změnách, o počasí, a o všem, co mě napadne, také podle toho, jak mi vyjde čas.

Meteorolog

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora